biografie

historie kapely, historie ska

biografie souboru

Ideologický vznik skupiny se datuje k 1. 1. 2000 pět minut po půlnoci. Na pódiu plzeňského hudebního klubu Divadlo Pod lampou před několika okamžiky dohrála kultovní punková skupina Požár mlýna a právě její tři členové, baskytarista Jirka „Frigo” Sýkora, bubeník Petr „Bejdžán” Bejlek a zpěvák Míra „Prasopes” Cisler, si na baru připíjejí na nové tisíciletí a při této příležitosti zakládají, zatím pouze teoreticky, skupinu, která by podle představ zakládajících měla hrát ska. Pouze z lásky k této muzice, kterou tak pěkně všichni tři trpěli.

Od představ k realizaci tohoto pošetilého nápadu utekl půlrok a na podzim roku 2000 začaly první nesmělé zkoušky tělesa, které o hraní na druhou dobu nemělo ani tušení. S o to větším nadšením se výše zmíněná trojice, doplněná o kytaristu Jirku Kyliše, tenorsaxofonistu Štěpána Slezáčka, pozounistu Michala Sloupa a klávesistu Honzu Mráze, pustila do sehrávání a studování několika převzatých písní, aby zjistila, jakže se to vlastně hraje.

To, že cesta nebude dlážděna hlavami klasiků tohoto žánru bylo jasné od počátku. Dalo se to vytušit z životního postoje Tleskačova zakladatelů a jisto bylo při prvních vlastních písních, které tematicky nepříliš zapadaly do jamajské škatule a navíc byly dosti podpořené neumětelstvím členů souboru. Všechno je ale překonatelné, stejně jako zkušební podmínky, ve kterých tyto písně vznikaly a zoufalý nedostatek muzikantů, kteří měli vyztužit páteř a přibarvit, zatím, dosti šedivý náčrt budoucího obrazu kapely.

Záhy se k lopotě zúčastněných přidává altsaxofonista Pavel Halík a mladičká, teprve patnáctiletá, zpěvačka Olinka Konopíková, která se jen těžko srovnávala s mužskou přesilou a občasnými vulgarismy v textech obsaženými.

Po desetiměsíčních útrapách se vyčerpaným muzikantům narodilo přenošené dítě v podobě prvního koncertu. Kde jinde než v Divadle Pod lampou, a to pro 200 (!) občanů. Inu, nikterak se to dlouho dopředu netajilo a každý z členů má dost známých. Aspoň v tom je výhoda vícehlavých souborů.

V létě se, konečně, kapela zakulacuje na deset perzón a přichází poslední posila, trumpetista Karel Kolesa. Začíná se koncertovat čím dál častěji, čím dále od rodné hroudy, úroveň hudebních výkonů prudce stoupá a převzatá tvorba je pouze drobnou ingrediencí.

V zimě roku 2002 se loučí kytarista Jirka Kyliš a předává „žezlo” strakonické posile Vladimíru Barešovi. V tomto složení je odehrán pro kapelu zásadní koncert na Litoměřickém kořenu v létě 2003, kde byl soubor lapen do sítí hudebního vydavatelství Black Point a pod jeho křídly na jaře 2004 vydává své debutové album „Ska z Česka”. Název tohoto alba naprosto přesně vystihuje styl, který těleso produkuje.

Po dokončení desky odchází od skupiny „právěvystudovaný” zubař a tenorsaxofonista Štěpán Slezáček, by se věnoval dentistickému řemeslu. Ovšem v kurzu jsou právě rovnátka a „rovnátkářů” jako šafránu. Snad je dílem osudu, že oboru se vyučuje právě v Plzni, a tak je možné, že kapela mezi sebou staronového člena brzy přivítá...

A skutečně se stalo, co naznačil předcházející odstavec. Na sklonku roku 2005 se tenorsaxofondentista navrací, hlavně proto, aby způsobil komplikace s dopravováním se na místa koncertů v devítimístném a s rozmyslemsepohybujícím voze, a také proto, aby doplnil chybějící článek tanečně-dechové sekce při přípravě nového CD.

V roce následujícím, konkrétně závěrem srpna dochází v každém větším městě naší pohádkové zahrádky k bujarým, emocionálně laděným několikadenním oslavám ku příležitosti třístého koncertu kapely. S otřením posledních slz dojetí a s notnou dávkou entuziasmu a píle zavírají se jednotliví členové kapely do studia, by zaznamenali všechny nové nápady, které se zrodily v jejich hlavách za předchozí dvouletku. S přispěním kvalitního týmu tamních soundesignérů a jiných a jiných okolností, o kterých zde nemá smysl se podrobněji rozepisovat, získávají ony nápady boubelatějších a konkrétnějších obrysů… Datum narození: 20. 11. 2006, míry: 14x12 cm / 105 g, jméno: Na předměstí Bory. Ano, tak tímto názvem se honosí druhé CD kapely. CD nepříliš významné délkou záznamu, o to však významnější obsahem, ze kterého vás naplno zasáhne jeho génius loci.

A jak čas běží, zároveň ukazuje, že zasažených přibývá stejným tempem, jako zářezů na pažbě Tleskačově, co se počtu koncertů týká. Ona četnost veřejných vystoupení není dána ústupem prodejnosti hudebních nosičů, jež zasáhla nejen Wall Street a přilehlé uličky až ke Klatovské třídě. Ale pracovitost Ferdy Mravence a Dušínův poctivý přístup k věci je kombinací, která je jednotlivým součástkám kapely nejbližší. Ovšem nic netrvá věčně. Stejně jako končí dívčina nevinnost, končí činnost výše zmiňovaného tenorsaxofonisty Štěpána Slezáčka deflorací jeho hudební duše nástrojem z nejpevnějších, a tím je touha stát se respektovaným doktorem, neb těch, kteří jsou k smíchu, tady máme dost. Štěpánův vyšlapaný chodníček, vinoucí se po sedm let podél toho Tleskačova, náhle uhnul do prostředí s vůní rajského plynu, bzukotu zubních vrtaček a všudypřítomného amalgámu.

Po vypsání konkurzu na uvolněné místo se přihlašuje několik hudebních veličin, které ovšem, dle rozhodnutí výběrové komise, zastiňuje ve všech ohledech šikovný a hlavně mladý, tudíž ohebný a tvárný Patrik Havlán. Tato chrástecká akvizice našeho souboru se znamenitě uvedla hned při prvním veřejném vystoupení s kapelou tím, že na ono vystoupení zapomněla dorazit. Vypadá to, že hodnotou svého paměťového kvocientu bez problémů zapadne do řady již zasloužilých členů orchestru. Jak to bude s ostatními dispozicemi ukáže čas, neb cesta je dlouhá, trnitá a mnohdy vysilující. Nicméně je vždy odměnou, když kapela dorazí k nějakému horizontu, který má cestou daleko před sebou. K takovému, v podobě pětistého koncertu, se právě blíží. Jestli se za tímto vrcholem vypíná další, je-li to potom dlouho rovně, či cesta prudce klesá, ukáže až dobytí onoho magického místa.

Váš Jirka Sýkora

evoluce stylu ska

To, že ska je hudební styl vyznačující se důrazem na druhou dobu, je všeobecně známo, a navíc je tomu skutečně tak. Ovšem doba a místo vzniku bývají úmyslně či nedokonalou znalostí problematiky zkreslovány, když odborník napíše: „ve druhé polovině padesátých let na Jamajce...” To je vskutku kravina a je na čase otevřít vám oči a naservírovat plody mnohaletého úsilí, bádání a odříkání běžných rozkoší života, kterých vy si nabíráte plnými doušky.

Původní kořeny ska sahají mnohem a mnohem dále, co se doby vzniku týče, a mnohem blíže ohledně místa vzniku. Museli bychom se totiž podívat do třicátých let minulého století, kdy se ve Stínadlech učil kovářem Milan Tleskač, starší bratranec slavnějšího Jana Tleskače. Jakožto učedník tloukl do rozžhaveného kovu neustále na druhou dobu a při tom si se svým mistrem dnes a denně zpívali lidové a trampské písně. Mistrovi to samosebou připadalo naprosto normální, vždyť tloukl na první, ale Milan byl po čase tak ovlivněn, že už nebyl schopen zpívat cokoliv, aniž by si nepodupával na druhou dobu.

Během několika let se Milan zdárně vyučil a po nepříliš vydařeném období způsobeném smrtí bratrance Jana Tleskače a následnou fašistickou okupací staví se Milan na vlastní nohy a rozhoduje se založit Stínadelskou kovářskou akademii - SKA. V jeho velkém úsilí se mu ovšem nikdy nepodařilo sáhnout až na vrchol a 26. 2. 1948 definitivně prchá ze země před režimem, který se bude všemi možnými prostředky držet u moci tolik let a nikdy již neumožní slavnému Čechovi návrat do jeho rodné vlasti.

Pár měsíců strávil Milan Tleskač jako dělník ve francouzských docích, aby nakonec pouť za realizací svého snu ukončil na Jamajce, kde začal se sháněním prostředků na stavbu kovářské akademie muzicírováním po večerních pajzlech a špeluňkách.

Původně místní obyvatelstvo jeho divně melodické písně v češtině a důrazem na nezvykle druhou dobu nebralo příliš vážně, ovšem brzy se tyto chytlavé melodie a exoticky znějící rytmus hluboko vryly těmto pod kůži. „Co je to za muziku?! Co je to za muziku?!”, volali s údivem ve tvářích tleskající Jamajčané. A Milan Tleskač, tuše, že jeho Stínadelská kovářská akademie se mu již nenávratně vzdaluje, klidným hlasem odpovídá: „To neznáte? To je ska!”

V polovině padesátých let (a to nám taky pan Foglar nikdy neřekl) zakládá Milan Tleskač první ska kapelu, kde se mj. sešli, tehdy mladí a čerstvě propuštění z bauxitových dolů, Fred Marley (ano, otec slavného Boba Marleyho, který přibližně za patnáct let přistupuje na měkčí a Američany ovlivněnou fúzi jamajské hudby, totiž reggae), Desmond Dekker (neprávem považován za praotce ska) a dále Black&Decker (vynálezce elektrické pily) a Doubledecker (syn řidiče londýnské MHD a pozdějšího konstruktéra velkokapacitních autobusů).

Po velkém boomu ska a nástupu nových hvězd, Tleskačových žáků, je stopa Milana Tleskače téměř zaváta. Několik indicií nás vede na samotný okraj Kingstonu, kde starý, zahořklý a zcela zapomenutý Milan Tleskač 14. 9. 1995 ve 4:28 možná umírá. Ale to už jsou jen dohady.

Když manželé Krocovi ze Stupna začali tušit, že v hlavě jejich potomka se rodí nápad hodný génia, kterému současný režim nebude rozhodně nikdy nakloněn, odjeli syna počít do Ameriky a už se nevrátili. Jako bumerang se do našich zemí vrátil po mnoha letech vrchol kulinářského umění a na „českého McDonalda” jsme právem hrdi. Podobným způsobem se vrací ska tam, kde se narodilo. Kdesi ve Stínadlech v hlavě kovářského učně.